Jak tu sedával a sníval kníže František kardinál z Ditrichštejna

linka

Na dubové lavičce u Mušlova sedí stařec a oddychuje. Jeho věkem a starostmi ztěžklá víčka slouží jako plátno promítaného filmu, který sestává ze střípků všeho, co za posledních šedesát let prožil. Nad hlavou mu šustí lipové květy plné včel a těžká vůně s horkým pálavským sluncem ho konejší téměř k spánku. Kníže František kardinál z Ditrichštejna, nejvýznamnější moravský politik sedmnáctého století, jemuž se přezdívalo král moravský, se zastavil k malému spočinutí na cestě ze svého mikulovského panství do letohrádku Portz na ostrově Portz-insel (Tichý ostrov) nedaleko Sedlece.

Osobní rádce císařů Rudolfa II., Matyáše či Ferdinandů II. a III. tam teď vzpomíná na Madrid. Před očima se mu míhá ještě nezletilý budoucí císař Maxmilián II. Habsburský Rudolf, jemuž byl Františkův otec vychovatelem. Maxmilián za Františkova povzbuzování právě zasáhl mohutné pozadí madridské služebné a Adam z Ditrichštejna se v tu chvíli definitivně rozhodl, že nejmladšího syna pošle na kněžská studia do Prahy. Pod víčky kardinála se v tu chvíli děj přesunul na Collegio Romano (Římskou kolej), kde si ho svým pohledem se zalíbením prohlíží budoucí papež Klement VIII. Náklonnost Ippolita Aldobrandiniho sice učinila z obyčejného kněze Františka nejprve papežského komořího a později biskupa olomouckého, ale také ho přinutila zas a znova přemítat nad významem celibátu v povolání katolických duchovních. I když byl později František jako jedenapadesátiletý stařík obviněn z poměru s pětadvacetiletou vdovou, žen se nikdy nedotkl a potomky neměl. Jeho dětmi byli jen a pouze jeho poddaní, k nimž se na svou dobu choval nebývale laskavě a osvíceně. Když u něj manové žádali zvýšení robotních dávek, stavěl se u biskupského soudu vždy za leníky. Kdo pracoval na Mikulovském panství kardinála Ditrichštejna, líp se jako poddaný mít nemohl.

Když se na Františkově tváři konečně objeví blažený úsměv hodnotící jeho politickou i hospodářskou práci na Moravě, jeho snahy o rekatolizaci Moravy po Bílé hoře a osobní úsilí při vyhnání protestanta Jana Ámose Komenského mimo císařství, zavrže kolo vozu a zvíří dusivý vápenný prach. Je na čase oblíbenou lavečku opustit a vydat se směrem k Sedleci.

O významu dubů jako nejlepší suroviny pro výrobu nejrůznějších sedátek a odpočívadel František nepochyboval a zhusta o nich kázal. To zřejmě ovlivnilo správce lednického panství, kteří tehdy v parku u zámku vysázeli několik těchto dřevin. Čtyři století starý dub rostoucí nedaleko lednického Minaretu, jehož František pamatuje ještě jako žalud, nedávno složil svou korunu k zemi. Jeho dřevo jsme odkoupili a na místě Františkovy oblíbené Spazierpause dnes opět stojí dubová lavička. Kdo se na ní zastaví, možná mu dřevo ze sedmnáctého století bude vyprávět, jak dobře se poddaní mikulovského panství v té době – za vlády knížete Františka – měli.


 

Je příběh o knížeti fikce nebo realita?

Ukázat výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...
Sdílaj článek
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter