Tři otázky pro Václava Postráneckého

linka

Dva roky jste strávil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, máte řadu přátel z Brna, na Břeclavsku jste natáčel Bobule a Vinaře. Která část Moravy vás teď ve zralém věku přitahuje nejvíc?

Moravu mám rád úplně celou. Po celém území mám spoustu věrných přátel nebo alespoň dobrých známých. Nejčastěji ale, v posledních několika letech, míří mé cesty na jih. Následuji vlastně manžele Vicanovy, Tomáše a Martinu, kteří mi přirostli k srdci už kdysi v Brně. Začalo to, když koupili první sklípek v Bulharech. Odtud už je to jen skok do Pavlova i Mikulova. Tomáš Vican se posléze pustil do filmové produkce, vznikly dvoje Bobule a zatím dvojí Vinaři, takže jsme si krásné chvilky se sklínkou kořenili i prací. To, že se rozhodl věnovat vinařství z gruntu, mi přijde už zcela organické.

 

postranecky02

 

Jste členem Evropského řádu rytířů vína. V čem tkví podle vás ušlechtilost moravského vína?

Nejprve v podloží, ze kterého roste, a pak ve vinařích, kteří ho posléze dohotoví. A moravští vinaři už Evropě i světu dokázali, že si s touhle rostlinkou rozumějí. Udělat dobré víno je alchymie a poezie. Té hlavně se na Moravě urodilo. Takové víno pak potěší útroby i duši.

 

Co byste popřál Rodinnému vinařství Vican?

Rodinnému vinařství Vican přeji, aby nikdy nemělo dost vína. Aby jim vždycky chybělo, ať sklidí jakékoli množství. Aby se mlsní milovníci jejich božských variant předháněli v cenových nabídkách, ale hlavně, aby všechna ta dřina s révou a starosti s vinicemi byly odměněny nadšením, uznáním a úctou okouzlených konzumentů.

Sdílaj článek
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter